Jen jsem přemýšlel…proč se mi to stává tak často, že se s holkou bavim uplně v pohodě, všechno je bezva – a paxe do ní zamiluju a všechno je v hajzlu?
Fakt to nechápu. Nestalo se mi to poprvý. Prostě nejdřív je všechno super, kecáme, vídáme se, jdeme někam. Ale ve chvíli, kdy si uvědomim jaká je to skvělá holka a zamiluju se do ní – nevim…asi to nějak pozná, nebo co – je všechno jinak. Už se nevídáme tak často (prostě ty srazy nevyjdou), je taková chladnější, všechno je pomalejší a horší.
A tak přemejšlim, proč to tak je. Možností je vždycky víc.
První je…že to tak třeba neni. Třeba když se zamiluju, tak jí vidim víc idealizovanou, víc jí dávám a víc taky očekávám. Ale dostanu to co předtim a jelikož mozek vnímá pouze rozdíl přijde mi to horší než předtim. Nebo se prostě o ní víc bojim, víc si jí vážim, víc na ní myslim – možná se bojim že o ní přijdu a proto všechno vidim jako bych jí ztrácel.
Nebo je tu možnost, že to tak fakt je…ale proč? Možná to nějak podvědomě vytuší, že k ní cejtim něco víc a pak? Nějákej obrannej mechanismus? Možná jak na ní myslim, taxi v sobě uchovávám všechno to hezký o ní a to špatný jde ven, třeba to špatný co jde ven jí nějak ovlivňuje (všechny…ale jí nejvíc, protože na ní nejvíc myslim a) když jsem s ní a b) když jsem uplně sám a usínám).
A nebo je tu možnost že jaxe zamiluju, tak jsem víc nervózní, nedokážu už bejt tak uvolněnej…nějak se to projeví na komunikaci, třeba i neverbální a ona to zaregistruje jako něco negativního.
Víc mě teď nenapadá…Jestli vás něco napadne, tak to napište do komentářů – jako vždy.
myslim, že takový lidi prostě sou, když se zamilujou. dokud ste přátelé, o nic nejde, když jí miluješ, jde najednou o všechno. strach, panika a špatný usínání k tomu patří. proto dělaj první kroky holky. neber si to tak. podle mě seš roztomilej ;)