Informační limit

Myšlenka, která mě napadla před maturitou, když jsem si nedovedl vysvětlit, co se to se mnou děje a kterou píšu až teď, protože před maturitou na to nebyl čas.

Ze začátku vás chci upozornit, ať se v prlběhu čtení nenaštvete – jasně, těch důvodů pro to, co tu popíšu může bejt milion jinejch ale tak proto je to jen nápad a ne daná věc ;-)

Stalo se totiž to, že když jsem se začal fakt fest učit, začal jsem být mnohem víc unavenej – jasně, to by ještě nebylo nic divnýho…ale co mě zarazilo bylo to, že – dám příklad…vstal jsem v 10 dopoledne a šel jsem se učit. V půl druhý jsem si dal snídani, po ní cca 30 minut pauzu a paxem se šel zas učit. Další pauzu jsem si dal cca v půl šestý a rovnou jsem se naobědval. Tou dobou už byla máma doma z práce a – teď to přijde – pokaždý když na mě někdo promluvil, na něco se mě zeptal, nebo po mě něco chtěl, tak mě hrozně vyčerpávalo ho jen poslouchat. Tohle se mi stává skoro furt, ale nikdy to neni tak silný…tenkrát mě to fakt hodně obtěžovalo. A další věc byla ta, že nejen že se mi nechtělo odpovídat (což u mě taky neni nic vyjímečnýho), ale všiml jsem si, že za ten den jsem toho prostě moc nenamluvil.

A takhle to bylo každej den co jsem se učil. Všiml jsem si i, že ve dny, kdy jsem třeba…nevim, se jel projet na kole, šel ven, víc se flákal, cokoliv – prostě ve dny, kdy jsem se učil míň jsem toho namluvil uplně normálně. To mě dovedlo k hypotéze, že (můj) mozek má něco jako Informační Limit, kterej když se naplní a nestihne se vyprázdnit (spánek, relax, něco nenáročnýho u čeho člověk nemusí přemejšlet) tak se to takhle projeví. Člověku je pak tak nějak proti srsti někoho poslouchat, něco řikat, nebo dokonce obojí najednou – s někym se bavit.

Co vy na to?